Tomáš Hudeček stojí dnes na vrcholu kariérní struktury jako zemský ředitel. V otevřeném rozhovoru popisuje svou cestu, chvíle pochybností i zásadní okamžiky, které ho formovaly. Mluví o tom, proč jsou pro něj důležité dlouhodobé hodnoty, růst lidí kolem něj a jaký maják mu dnes ukazuje směr – v profesním i rodinném životě.

Tomáši, v loňském roce jste povýšil na zemského ředitele, což je nejvyšší možná pozice v kariérní struktuře. Co pro vás tento milník znamená?

Profesně je to oficiální potvrzení toho, co už dávno vím – že moji manažeři a konzultanti odvádějí skvělou práci. Zároveň je to důkaz pro celé ředitelství, že když se pro něco rozhodneme, dokážeme obrovské věci. Vedení příkladem je pro mě celoživotní filozofií. A osobně je to pro mě opravdu jen milník, nikoliv cíl cesty. Do budoucna bych rád povýšil alespoň čtyři přímé zemské ředitele.

Jak byste popsal svou cestu „na vrchol“? Byly na ní okamžiky, kdy jste pochyboval nebo kdy bylo obzvlášť těžké vytrvat?

Jednoznačně. Nevěřím na zkratky – každá cesta na vrchol s sebou nese i sestupy do údolí. Mně se to stalo v kariéře minimálně dvakrát. Nejtěžší chvíle nastala, když se mi na pozici oblastního ředitele v podstatě rozpadl tým. Dnes z něj zůstali asi tři kolegové ze současné stovky. Musel jsem vyhrnout rukávy a začít budovat znovu. A s velkou pokorou říkám, že stálo za to vytrvat. Dnes mám v ředitelství skvělé kolegy, se kterými mě práce opravdu baví. Největší radost mi pak dělá, když vidím kolegy růst – osobnostně, kariérně i finančně. To mě skutečně naplňuje.

Co podle vás nejvíce rozhoduje o tom, kdo skutečně dosáhne až na samotný vrchol? Jsou to konkrétní dovednosti, osobnostní nastavení, nebo spíše vytrvalost a dlouhodobá disciplína?

Každý zemský ředitel je trochu jiný a každá cesta na pomyslný vrchol naší kariéry vedla jinudy. To, co ale mají tyto cesty společné, je vytrvalost a kontinuita. Dělat správné věci, dlouhodobě. A také převzetí odpovědnosti – naši budoucnost neurčují okolnosti, ale naše reakce na ně.

Máte za sebou jistě spoustu překážek i rozhodnutí, která nebyla jednoduchá. Je nějaký moment, na který se zpětně díváte jako na klíčový pro to, kde jste dnes?

Je jich několik. Vezmu to chronologicky. První bylo přijetí osobní asistentky v roce 2013. Následoval začátek spolupráce s koučem a rozhodnutí, že na sobě chci kontinuálně pracovat. A posledním zásadním milníkem bylo seznámení s Tomášem Martinovským, který mě v mnoha ohledech inspiroval, byl mi mentorem i cennou zpětnou vazbou. Díky němu jsem dnes ve 4fin, kde výsledky našeho ředitelství nabraly exponenciální růst.

Jak se podle vás mění odpovědnost a pohled na práci, když člověk vystoupá až na nejvyšší možnou pozici? Co je pro vás dnes největší motivací?

Pro mě práce zemského ředitele není v ničem jiná, než byla na regionu. Moje hodnoty zůstávají stejné, náplň práce je podobná a nasazení také. Mou největší motivací je pomáhat dalším kolegům v jejich růstu. A jak jsem už říkal, určitě se nezastavím, dokud alespoň čtyři z nich nebudou zemskými řediteli. Zároveň chci lidi inspirovat – ukázat jim, že jde žít šťastný, naplněný život, kde vám dělá radost práce, rodina i koníčky.

Jaký „vrchol“ byste chtěl ještě zdolat – ať už v profesním životě, nebo osobně?

Obrovským motorem je pro mě rodina. Chci být pro své děti inspirací, oporou i kamarádem. Rozumět jim teď i v budoucnu – a to vyžaduje neustálou práci na sobě. Je to pro mě nová životní etapa a moc mě baví na tom makat. Žijeme ve skvělé době, kdy se můžeme učit odkudkoliv a od těch nejlepších ve svých oborech. Nemám před sebou konkrétní vrchol, spíš maják, který mi udává směr a ukazuje, kudy jít. A mě to opravdu baví.