Být lídrem neznamená mít nejvyšší pozici. Znamená mít odvahu, disciplínu a chuť ovlivňovat životy druhých.
Vladimír Trávník je důkazem, že cesta na vrchol ve 4fin není o náhodě ani o zkratkách. Je o dlouhodobém osobním standardu, víře ve směr, který si zvolíte, a ochotě pracovat na sobě každý den. V otevřeném rozhovoru mluví o svých začátcích, zlomových momentech, přerodu z poradce v lídra i o tom, proč je podle něj nejdůležitější kombinace disciplíny, pokory a radosti z práce.

Vláďo, když se podíváte zpět na začátek své kariéry ve financích – jaký moment byl pro Vás zlomový? Co skutečně nastartovalo cestu, která vedla až k pozici zemského ředitele?

To už je hodně dávno. Začínal jsem před 16 lety jako student vysoké školy. Z mého pohledu tam byly tři zásadní milníky.
Prvním bylo samotné rozhodnutí vstoupit do financí – tehdy jsem vlastně ani nevěděl, do čeho jdu, ale lákala mě finanční gramotnost a možnost se v tomto směru rozvíjet. Pět let jsem při studiu pracoval jako poradce a snažil se budovat tým. Mladý věk, absence zkušeností a také to, že pro mě bylo prioritou dokončit školu, však způsobily, že se mi to nedařilo tak, jak jsem si představoval.
Druhý velký milník přišel ve chvíli, kdy jsem přestal „sedět jedním zadkem na dvou židlích“ a školu dokončil. Půl roku poté jsem dosáhl na pozici manažera a do dvou let jsem byl oblastním ředitelem.
Třetím zásadním momentem bylo uvědomění, že své lidi mohu posunout maximálně na takovou úroveň, na jaké jsem sám. Tehdy jsem začal intenzivně investovat do svého vzdělávání. Jako největší přínos vnímám roční koučovací výcvik NLP.

Vaše kariéra je postavená na dlouhodobosti a systematické práci. Jak se během let měnily Vaše priority a pohled na finanční poradenství jako profesi?

Ze začátku jsem o této profesi vlastně skoro nic nevěděl. U nás doma se chodilo do České spořitelny a o tom, že existují finanční poradci, jsem neměl moc povědomí.
Postupně jsem ale při schůzkách s klienty začal vnímat, že finanční poradenství nemá příliš dobrou pověst. A právě tehdy se zrodila myšlenka, že bych rád tento narativ změnil. Chtěl jsem pomoci vrátit této profesi prestiž, kterou si podle mě bezesporu zaslouží. Nejprve jsem na tom pracoval jako poradce, později jako manažer.

Jak byste popsal svůj vývoj z poradce přes manažera až po lídra? Co bylo na každém stupni nejtěžší a co naopak nejvíc formovalo Vaše myšlení?

Na poradenské pozici bylo nejtěžší oslovování lidí. Byl jsem bez zkušeností a zároveň jsem nebyl zvyklý prohrávat, takže odmítnutí pro mě bylo hodně náročné. Pamatuji si svůj první telefonát kamarádovi, kdy jsem mu ani neřekl, proč se chci sejít, a prostě jsem ho pozval na pivo. Nechtěl jsem být odmítnutý, tak jsem dělal všechno pro to, aby to vyšlo.
Manažerská pozice pro mě byla paradoxně jednodušší, protože jsem chtěl vést lidi už od začátku. Těžší období přišlo později, kdy jsem se musel naučit, že nemohu mít nad vším stoprocentní kontrolu. Někteří lidé mi na začátku doslova zmizeli a zůstaly po nich jen dluhy za nájem.
Pozitiv ale bylo a je mnohem víc. Když vidíte svůj tým růst, pracovat s nadšením, usmívat se v kanceláři a dělat práci, která má smysl, je to víc než všechna negativa. Ať už se lidé věnují poradenství nebo managementu, vždy jde o činnost s obrovským významem.

A pokud jde o leadership – za mě lídr není o pozici, ale o přístupu. Klidně můžete být junior konzultant a být větším lídrem než regionální nebo zemský ředitel. Je to o postoji, chuti něco tvořit, ovlivňovat svůj život i životy ostatních a stát se tak trochu režisérem vlastního příběhu.

Leadership je Vaším častým tématem. Jaký rozdíl vnímáte mezi vedením menšího týmu a vedením celého ředitelství? Co jste se musel naučit úplně nově?

Rozdíl vnímám především v úrovni detailu. U menšího týmu víte prakticky všechno. U velkého týmu už nemůžete být všude a do všeho zasahovat.
Vedení menšího týmu je hodně o aktivitách – když chcete růst, stačí důsledně dělat věci vedoucí k cíli, hlídat motivaci lidí a jít za výsledkem. U velkého týmu už je to mnohem víc o strategii, vizi a směru.

Jak dnes poznáte člověka, který má předpoklad kariérně růst? A co je podle Vás největší omyl, který lidem brání posunout se dál?

Základem je mít velký sen a cíl. Pokud má člověk malé cíle, většinou se ani nedostane příliš vysoko. Stejně důležitá je ale disciplína a vytrvalost. Kombinace těchto dvou věcí je pro mě jasným signálem, že člověk dokáže dosáhnout čehokoliv.
Nejčastější překážkou je buď absence velkého cíle, nebo nedostatek disciplíny. V obou případech pak přichází frustrace. Největším omylem je ale chybějící radost z toho, co dělám. Pokud neděláte něco, co vás baví, dlouhodobě to neudržíte. Věřím, že úspěch je koktejlem disciplíny, pokory a radosti.

Pozice zemského ředitele je ve 4fin nejvyšší kariérní metou. Co podle Vás rozhodlo o tom, že jste se tam dostal právě Vy?

Je to dlouhodobý osobní standard. Nejde jen o velký cíl, ale i o víru, že ho dokážu dosáhnout. Možná to zní jako klišé, ale jsem přesvědčený, že na pozici zemského ředitele může dosáhnout každý. Často to ale padá na víře. Lidé si na začátku věří, pak přijde překážka a víra zmizí.
Tady je klíčová disciplína, pokora a radost, aby si člověk dokázal srovnat, kde je, kam směřuje a proč. A dokázal svou víru znovu „restartovat“. Rád si půjčuji citát Henryho Forda: „Ať si myslíš, že něco dokážeš, nebo nedokážeš, vždy máš pravdu.“

Jaká je Vaše osobní vize do budoucna?

Moje vize je dlouhodobá. Pokud mi bude sloužit zdraví, rád bych v tomto oboru byl dalších 20 let. Baví mě sledovat, jak lidé kolem mě rostou a plní si své cíle. Když se ze studenta stane oblastní ředitel, z manažera regionální ředitel, když vidím osobní příběhy končící úspěchem – to mě naplňuje.
Mým cílem je během deseti let vychovat dalších pět zemských ředitelů a psát další inspirativní příběhy, které budou motivovat novou generaci k pozitivnímu ovlivňování a kultivaci tohoto oboru.

Jak nejraději trávíte volný čas?

Rád cestuji, poznávám nové země a kultury, hraji raketové sporty, užívám si klid s rodinou – a ideálně všechno dohromady. 😊