Tomáš Zahradník začínal s financemi už při studiu vysoké školy. Dnes stojí na pozici oblastního ředitele a otevřeně mluví o tom, co ho na této roli naplňuje, jak přistupuje k vedení nových lidí a proč je pro něj klíčem k úspěchu schopnost převzít zodpovědnost. V rozhovoru zazní i upřímné postřehy o vystupování z komfortní zóny, vnímání poradenství ze strany klientů nebo důležitosti nastavení správného přístupu hned na začátku kariéry.

Jak jste se dostal k financím? Byla to cílená volba, nebo Vás k tomu život dovedl postupně?
Ve čtvrťáku na střední škole mě oslovil spolužák, že mu někdo nabídl zajímavou brigádu ve financích a že pořádají informační seminář kousek od Náměstí Míru (kdo ví, tak ví 😊). Šel jsem si seminář poslechnout a odcházel jsem z něj s jednoduchou myšlenkou – kdyby tohle věděla většina lidí, pravděpodobně by se podle toho řídila. A zároveň se tím asi dají vydělat slušné peníze. Řekl jsem si, že to chci určitě dělat.
Jako nastupující vysokoškolák jsem navíc věděl, že bude super se naučit komunikovat s lidmi, což je schopnost, kterou využiju v podstatě v jakékoliv jiné práci. No a postupem času se z brigády ke škole stala škola k podnikání. I proto mi trvalo vystudovat inženýrský titul osm let. Dnes ale vím, že to bylo asi nejlepší rozhodnutí, které jsem v životě udělal.

Když se ohlédnete zpátky, co bylo na Vaší cestě zásadní pro to, že jste se posunul až na manažerskou pozici?
Vždycky mě to táhlo k manažerské cestě. Nejdřív to byla hlavně vidina „pasivních příjmů“. Postupem času jsem ale zjistil, že skrze vedení lidí se dostanu k mnohem více zkušenostem, situacím a lidem, než bych byl schopný zvládnout sám a to mě na té cestě udrželo.
Ať už šlo o manažerskou nebo ředitelskou pozici, to nejzásadnější bylo rozhodnutí, že se manažerem opravdu stanu. A zároveň přijetí zodpovědnosti za to, proč jím ještě nejsem. Jednoduše si připustit, že pokud manažerem ještě nejsem, je to jen moje rozhodnutí. Pak už to byla jen otázka času a domlouvání schůzek.

Co Vás na práci oblastního ředitele naplňuje nejvíc? A co je naopak největší zodpovědnost?
Nejvíc mě naplňuje pocit svobody. Můžu jít v 16:00 domů za rodinou s vědomím, že se věci dějí i beze mě a že si i tak zajistím život, o kterém se spoustě lidí jen zdá. Můžu si naplánovat den podle sebe, nikomu se nezodpovídám, a přitom to celé funguje.
Díky vedení týmu se dostávám k novým lidem, zkušenostem a taky zpětné vazbě, která mě neustále posouvá dál.
Zodpovědnost vidím hlavně v tom, že se před svým týmem nemohu schovávat. Ať už řešíme cokoliv, v práci i mimo ni, musím jít čelem, být tím, kdo se postaví za tým. Každé moje rozhodnutí může ovlivnit tým, a tím i moji rodinu.

Jak podle Vás vypadá moderní a udržitelný leadership v dnešní době?
Asi bych to celé shrnul slovem „ekologie“. Dnes je to slovo dost zprofanované, ale já ho vnímám jako nenásilné, přirozené směřování týmu jasným směrem – s morálními hodnotami, férovostí, otevřeným a lidským přístupem a pravidelnou zpětnou vazbou. Bez těchto hodnot si neumím představit, že by šlo něco budovat dlouhodobě a s čistým svědomím.

Když pracujete s novými lidmi, co je pro Vás klíčové v jejich rozvoji?
V první řadě musím cítit, že daný nováček opravdu sám chce. Většina lidí má na začátku velké cíle, ale těch, kdo jsou ochotni pro ně opravdu něco udělat, je mnohem méně.
Už před nástupem dáváme novým lidem úkoly a záměrně jim házíme klacky pod nohy, aby pochopili, že podnikání nebude snadné.
Pak nastavujeme benchmarky – počet volání, schůzek – a sledujeme hlavně postoj. Jak reagují, když se něco nedaří? Umí si přiznat chybu? Jsou ochotní se učit? Klíčem je proaktivita, samostatnost a schopnost potkávat nové lidi. A samozřejmě, umět dodržet slovo.

Zažíváte ještě i dnes chvíle, kdy vystoupíte ze své komfortní zóny? A jak takové situace zvládáte?
Určitě. Už to sice nebývá kvůli schůzkám, ale spíš kvůli množství úkolů a pocitu zahlcení. V těchto chvílích mi pomáhá zastavit se, udělat dechové cvičení, jít si zaběhat, nebo meditovat. Někdy si taky prostě sednu, vezmu papír a tužku, sepíšu si vše, co řeším, určím si priority a začnu to postupně odškrtávat.

Jak se podle Vás za poslední roky změnilo vnímání finančního poradenství ze strany klientů?
Vnímám velký rozdíl mezi vesnicemi a velkými městy. Na vesnici lidé sice mají více zkušeností – hypotéka, investice – ale často jim chybí hlubší porozumění.
Ve městech, hlavně v Praze, už je situace jiná. Lidé poslouchají podcasty, zajímají se, kladou víc otázek. A tím vytvářejí větší tlak na odbornost poradce i firmy.

Co by podle Vás měli vědět lidé, kteří teprve uvažují o kariéře ve financích?
Že to na začátku nebude lehké. Ale že ten život, který na konci té cesty může být, za to opravdu stojí.

Když se řekne „Na vrchol“, co se Vám vybaví? Je to cíl, nebo spíš cesta?
V dnešní době se často říká, že „cesta je cíl“. A já s tím souhlasím – ale v tomhle kontextu je to pro mě opravdu cíl. Kdybych se vydal na Mount Everest a nedošel tam, asi bych spokojený nebyl.

A na závěr – jak relaxujete, když zrovna neřešíte klienty, tým nebo čísla?
Baví mě procházky s dětmi a ženou, objevování přírody i starých měst, běhání, fitko s podcasty, čtení u dobré kávy, dlouhé cesty autem a ještě delší večery s přáteli.